Tak kde je ? Kde sakra ta inspirace je?

Už měsíc se utápěl v sebelítosti  postarší muž, který rázoval sem a tam  obývacím pokojem s potichu puštěnou televizí jako zvukovou kulisou.

"Nic, ani veršíček."

Kde jsou ty doby, kdy nosil v hlavě báseň denně, jen to hodit na papír.
„ Ani opravovat jsem nic nemusel." pomyslel si.
Chybělo mu to vzrušení, mít zase ten pocit něčeho pořádného , tvořivého.

„Uvařím si kávu, cigárko k tomu, vezmu si to ke stolku na zahradu, to by bylo, aby nebylo " říkal si s nadějí . Jo, a propisku s černou náplní, s tou se dařilo.
Seděl s cigaretou v ústech, rozhlížel se s nezájmem po zahradě a jeho znechucení narůstalo.

„Ještě muzika", napadlo ho. Několik metrů od stolku s kávou, prázdným papírem a propisovací tužkou byla vrata od garáže . Šel k nim a otevřel je. Pomalu došel k polici, kde stálo malé rádio. Zapnul ho, nechal otevřená vrata, aby lépe slyšel a šel si zpátky sednout.

„ Tak dost, končím !" pronesl, když zaslechl refrén písničky linoucí se z rádia Štěstí je krásná věc ... „
Je , ale inspirace zase nikde!" A ty infantilnosti, co mě napadají: „Zlomil jsem tužku, panenko moje, rozbil jsem jí držku." To nejde, konec!

V ten okamžik zaslechl za plotem na ulici hlasy. Opatrně a po tichu se přibližoval k plotu. Pomalu zvedal hlavu , aby se podíval, kdo to tam mluví. „To jsem si mohl myslet," říkal si pro sebe. „Soused, zase vypráví ty svoje nesmysly" a upřel svoji pozornost na ženu, kterou neznal. Rozhovor netrval dlouho, náš muž se díval za sousedem, jak odchází po cestě ke svému domku. „Chodí jak ponocný", pomyslel si jen tak pro sebe.

Ponocný ?
Rozběhl se rychle domů........

Ponocný
oddělen ode dne
chodníkem z malých článků
šlapal cestou papírovou
uletící z blízkých novinových stánků

Vesele naladěn
a rozpustile pobízen hůlkou v ruce
pískal klasiku s mezidobou
proloženou tlumeným dialogem
zatoulaných vánků

Naplněn po okraj
prastarým údělem rozbitých džbánků
pramenící z nepotřebnosti
otevřel starou zapomenutou městkou branku
ohromen krásou polárních nocí